Kancelářská krysa na Spartan Race

Někdy v půlce března se nás Anička v kanclu zeptala, zda by někdo nechtěl běžet Spartan Race. Díky tomu, že spolupracujeme s Reebok CZ, byla to vlastně trochu povinnost, aby se někdo z agentury zúčastnil. Protože mám rád sport (i když už jsem téměř dva roky téměř nic nedělal) rozhodl jsem se, že výzvu přijmu a závod si podmaním.

Někdy v půlce března se nás Anička v kanclu zeptala, zda by někdo nechtěl běžet Spartan Race. Díky tomu, že spolupracujeme s Reebok CZ, byla to vlastně trochu povinnost, aby se někdo z agentury zúčastnil. Protože mám rád sport (i když už jsem téměř dva roky téměř nic nedělal) rozhodl jsem se, že výzvu přijmu a závod si podmaním.

Spolu se mnou měl jít do závodu i Šimon a Martin. Dělal jsem si naděje, že bude ještě dost času trénovat, protože jsem si myslel, že v současné kondici nemůžu závod dokončit. Nicméně než jsem se nadál, byl 16. duben a já se odebral na týden do tmy. Ano, zažil jsem přesně to jak to zní. Prostě týden v jedné místnosti, v naprosté tmě, kde jsem mohl v klidu cvičit a trénovat, což jsem ale nedělal. Po návratu ze tmy zbýval pouze týden na přípravu a protože jsem nechtěl, abych si něco udělal, raději jsem netrénoval.

5 dnů před začátkem závodu jsem se od Šimona dozvěděl, že nepoběží, protože ho bolí achilovka. Spoléhal jsem se tedy na Martina — nechtěl jsem běžet sám. Toho ale skolilo nachlazení a raději tedy také neběžel. Zůstal jsem tedy sám — netrénovaný, téměř bez fyzičky a se strachem, jestli mám vůbec šanci závod dokončit. Den před závodem jsme s kolegy krapítek popíjeli a já jsem vyzkoušel plank. Tolik k tréninku.

Ráno jsme vyrazili do Kout pod Pradědem, cesta měla trvat příjemných 15 minut. Navigace nás však oklamala a ze čtvrt hodiny se stala hodina. Plánovaný dojezd na závod se najednou posunul na 11:40, já jsem měl vyrážet ve vlně od 12:00, takže jsem byl mírně nervózní z toho, že se nestihnu zaregistrovat (což by mě mrzelo ještě více, než kdybych závod nedoběhl). Nakonec jsme všechno stihli, před závodem jsem si udělal pár angličáků a směle jsem vyrazil s celým peletonem vstříc dobrodružství.

Hned po cca 300 metrech běhu jsme dorazili ke sjezdovce, kterou bylo nutné zdolat. Pěšky, bez lanovky. Vůbec jsem netušil, jak mi dá pouhá chůze do kopce zabrat. Po vyšplhání na první sjezdovku následovaly první lehčí překážky, které mi zvedly sebevědomí, protože jsem je překonal poměrně hravě. Následovala další sjezdovka — další výšlap. V půlce trati byla občerstvovací stanice, u které jsem si říkal, že když už jsem došel sem, byla by škoda závod vzdát.

Dostat se ze sjezdovky dolů bez pádu se ukázalo jako nemožné, všude tál sníh, takže klouzavého bláta bylo opravdu dost. Na severním svahu dokonce nějaký sníh zůstal, takže část kopce jsem se projel jako na bobové dráze (akorát na zadku). Cestou dolů se však objevovaly těžší překážky. Největší problém jsem měl s pytli. Tahání pytle provazem nahoru i nošení pytle na zádech do sjezdovky mě stálo spoustu sil. Ještě k tomu jsem oštěpem netrefil cíl, takže přišlo prvních 30 angličáků. Nevěřil bych, jak náročné to bude. Pak už to bylo snadné — překonat dvě jednoduché překážky, překonat ostnatný drát natažený nad příjemně teplým a pomalu tekoucím horským potokem, vytáhnout se na slipwall pomocí lana, překonat opičí dráhu (dalších 30 angličáků a vyšplhat na poslední překážku — tam jsem dostal křeč do obou lýtek a visel jsem asi dvě minuty — neschopen se pohnout. Překonal jsem bolest a s velkou podporou od svých kolegů (díky!) jsem dokázal překážku překonat a dobelhat se do cíle. Finální čas? 2 hodiny 6 minut a 48 vteřin.

Po závodě jsem skoro nemohl chodit, což bylo super, protože jsem se hned další den stěhoval s přítelkyní do nového bytu. Ještě teď (týden po závodě) mě při chůzi do schodů pobolívají lýtka. Příští závod je 19. 8. 2017 v Litovli a kluci už mi potvrdili, že půjdou zase (snad se tomu tentokrát nevyhnou).

#AROOO

Martin Žalud

Autor

Martin Žalud

Social Media Manager

LinkedIn

Další články z našeho blogu

Všechny články